Friends Forever 2: strážci osudu - kapitola 1

Právě jdu pomalu městem a rozhlížím se kolem sebe, před pár dny začali prázdniny, zítra to bude přesně rok co jsme se dozvěděli jaké máme schopnosti a kdo vlastně jsme. Od té doby co jsem se musela rozloučim s mím 'životem' jak tomu říkám už uběhl nějaký čas, ale pořád to bolí stejně. Jakoby ve mně byla prázdná díra kterou by dokázal zaplnit jen návrat tam kam opravdu patřím. Jsem o rok starší, přátelé mi říkají že jsem se změnila, že už nejsem stejná jako dřív, mí přátelé kteří nevědí nic o mém pravém 'životě', Kiyoko, Ann a Ewilan tu změnu však chápou, sami si prožívají to samé. Pomalu dojdu domů, rodiče nejsou doma, jako by od té doby co si sehnali jinou práci bývali, doma jsou, ale většinou se tu nepotkáme. Pomalu vyjdu schody a chotbou zamířím k sobě do pokoje. Moje síly se od odchodu z mého 'života' zvětšili, pravidelně trénuji protože věřím v návrat, holky jsou na tom stejně, začala jsem se zajímat o hodně bojových umění a dost jsem se jich naučila, protože mám dobrou fyzičku z tréninku. Otevřu dveře do pokoje a zůstanu stát na místě neschopna slova, na mojí posteli se povaluje Kira bez křídel v lidský velikosti a pročítá se nějakou knížkou. ,,Ahoj, máš tu hodně knih o různejch bojovejch umění, trénuješ nějaký?“ zeptá se a koukne se na mě, pořád nemůžu nic říct, jenom se na ní dívám, moje oči se pomalu zalijí slzami a já klesnu na kolena, ,,To...je ...sen?“ zeptám se, Kira se ušklíbne, ,,Tobě se o mě zdá?“ zeptá se, zavrtím hlavou. ,,Proč.. si tu?“ zeptám se, ,,No... napadlo mě že byses mohla vrátit do 'života' jak to popisuješ v deníčku,“ řekne, ,,v-výžně?“ zeptám se a pořád mi tečou slzy, Kira se pousměje a přikývne, vyskočím ze země a přiběhnu k ní, obejmu jí a rozvzlikám se, usměje se a taky mě obejme, ,,Kid se na tebe těší, takže si sbal věci a vyrážíme, s holkama se setkáme u lesa,“ řekne, utřu si slzy a přikývnu, jdu ke skříni a vytáhnu tašku přes rameno, začnu do ní dávat věci, ne oblečení a tak, ale různý meče a podobně. Když je taška plná tak jí zapnu a postavím na zem, vytáhnu ještě jednu a tam naházím nějaký oblečení, vezmu si i mobil a nabíječku. ,,Hotovo,..“ řeknu když mám sbalené věci, Kira se usměje a vezme si jednu mojí tašku, tu s oblečením, a dá si jí přes rameno, já si vezmu tu druhou, vyjdeme z pokoje a pak z domu, jdeme mlčky, nemám odvahu se na nic ptát i když by mě všechno zajímalo... třeba... co děti...

,,Jsme tu,“ řekne Kira a hodí tašku do trávy na kraji lesa, udělám to samí a kecnu si na nějakej kámen co tam předtim nebyl, vytvořila jsem ho já. ,,Trénovala jsi?“ zeptá se Kira a opře se o strom, ,,Jo.. svojí schopnost a nějaký bojový umění, už bys mě možná neporazila,“ řeknu a vypláznu jazyk, Kira se zašklebí, ,,Se uvidí,“ řekne. Uvidím jak se k nám z dálky blíží čtyři postavy, poznám Ewilan, Ann, Yami a Miru, Yami a Miru jsou jako Kira v lidské velikosti a bez křídel, stejně je poznám. Holky dojdou k nám a Ewilan i ann se usmívají, mezitím se k nám z dálky začne blížit i Kiyoko s Naru. ,,Ahoj,“ řekne Ann, všechny se tam nějak přivítáme a počkáme až k nám dojdou i Kiyoko a Naru. ,,Takže... co ted?“ zeptám se, ,,No, ted půjdeme k náám, spíš poletíme, já vezmu Saiu, Naru vezme Kiyoko a Miru vezme Ann, Ewilan lítat umí,“ řekne Kira a oběvěj se jí křídla, pořád je v lidský velikosti, vezmu si tašky, tentokrát obě, Kira si stoupne za mě, obejme mě kolem pasu a vzlítne, trošku se leknu když pod nohama necítím tvrdou zem, ale je to celkem v pohodě, ostatní taky čapnou holky a rozletíme se.

,,Kdy už tam budem?“ zeptám se Kiry, to lítání mě už nějak neba, ,,Za chvíli už jo,“ odpoví Kira. ,,Si řikala i před hodinou,“ zamumlám, ,,Nějaká nedočkavá ne?“ zeptá se Ewilan, ,,Chce skočit po Kidovi,“ řekne Kiyoko, ,,A neřikej že ty nejsi nedočkavá a ta že nechceš skočit po Hidanovi,“ řekne Ann, zašklebím se a vypláznu na Ewilan a Kiyoko jazyk. ,,Sme tu,“ řekne Yami a všechny víli přistanou na nějaký louce kde je nějakej vchod, poznám že je to to místo kde jsem našla Akiho a taky si všimnu že Aki leží pod stromem a jakmile mě uviděl tak se rozeběhnul a povalil mě na zem, nebylo to těžký přitom že je velkej asi jako já a tak dvakrát těší a já mam k tomu stuhlý nohy pač sem asi dvě hodiny letěla, teda spíš se nechala níst. ,,Akííí,“ řeknu nadšeně a nechám si olíznout tvář, pohladím ho a vyhrabu se na nohy, ,,Tak pojdte,“ řekne Naru a jde ke vchodu otevře dveře a vejde, my jako ocásky jdeme samozdřejmě hned za ní. Dovede nás do místnosti kde jsme se scházeli vždy když nám chtěl něco říct, my si tam posedáme, po chvíli se oběví Nick a hned nás má všechny kolem krku a předháníme se kdo se s nim přivítá nějdřív, Nick nás všechny rozpačitě obejme a usměje se. ,,Je nějakej spešl důvod proč sme tu?“ zeptám se když se všechny uklidníme a posedáme si ke stolu, ,,No... jde o to... vaše děti... unesli je... vy jste jediné kdo je dokáže zachránit...,“ pípne a sklopí hlavu, chvíli je dost velký ticho že by lezoucí mravenec zněl jako když slon běží. ,,Najdeme je... a zachráníme,“ řekne Kiyoko, já přikývnu, holky taky, všechny máme vážné výrazy, Nick se usměje, ,,Veřím vám,“ řekne. ,,Ahoooj,“ ozve se odedveří, všechny se tam kouknem a po chvíli už se každá věšíme ne krku éé.. svímu.. manželovi? Kid mě obejme a usměje se, přitisknu se k němu a on mě začne hladit po zádech. ,,Chyběla si mi, ani nevíš jak moc...,“ řekne Kid, začnou mi týct slzy, ,,Ty mě víc, bylo to jako by ve mně byla prázdná díra,..“ zašeptám, Kid po políbí do vlasů a objímá mě. (Fujky, ta romantika je ale hnusná x!) ,,A kdy má začít... éé.. záchranná mise?“ zeptá se Kiyoko, na co ona zas myslí? Asi na to že by si někam nejradši odtáhla Hidana. ,,No... ještě jsem chtěl dodat pár věcí,.. doufám že jste cvičili, vyrážíme zítra, půjdete vy pak kluci, víly, Aki samozdřejmě a já, Hiroki a Aimi.. no.. vlastně ještě dvě holky a tři kluci, ale s těmi se seznámíte zítra, pokoje máte tam kde ste měli společný ložnice, tak už běžte a pořádně se přivítejte,“ řekne Nick, ,,Víš že si úchyl?“ poznamenám a odcházím s Kidem z místnosti, za náma se loudá Aki ale cestou se odpojí a někam odpochoduje. S Kidem zapadnem do pokoje, sednu si na postel a kouknu na něj, ,,hele a naše dítě je holka nebo kluk?“ zeptám se, ,,No.. holka, hele... až jí uvidíš... nelekni se, je asi stejně stará jako ty,“ řekne Kid, ,,Cože?“ zeptám se nechápavě, ,,No.. tady děti rostou.. celkem rychle, ale neboj au že to zastavilo, no.. a jmenuje se Nami,“ řekne Kid, ,,Hezký jméno,“ řeknu, ,,Vybral jsem ho já,“ řekne Kid, usměju se, vstanu z postele a skočím mu kolem krku. ,,A ty víš kdo sou to ty dvě holky a tři kluci co jdou s náma?“ zeptám se, Kidův pohled na chvíli stvrdne, pak se usměje, ,,Jo,.. ale nemluv o nich, nemám je rád,“ řekne, přikývnu a usměju se. ,,Bylo složitý starat se o dítě,“ řekne Kid, posmutním, ,,Toho já už se nedočkám,..“ řeknu, ,,Třeba jo,“ řekne Kid s lišáckým úsměvem, ,,Hele já nechci moc dětí!“ řeknu, Kid na mě udělá smutný oči, ,,Dobře, ale jenom možná a nejdřív za dva roky,“ řeknu, Kid se spokojeně usměje. A pak se přesuneme k tomu co je 15+

,,Vstávej lásko, musíme se připravit na cestu,“ zašeptá mi Kid u ucha a políbí mě na tvář, otevřu oči a štastně ho obejmu, protože si uvědomím že to nebyl jen sen. Vyhrabu se z postele a skočím se do koupelny oblíct do nějakejch černejch pohodlnejch hoperskejch kalhot a černýho delšího, ale úzkýho tílka, upravým si vlasy a namaluju se, vezmu si podkolenky což stejně pod kalhotama není poznat a bílý sk8 boty, pak vyjdu z koupelny a pustím dovnitř Kida, začnu se přehrabovat v tašce kde mam svoje zbraně a rozhodnu se že si vezmu všechny, na ruce si nasadím rukavice které nosím od té doby co jsem až moc zdokonalila některý věci. Kid vyleze z koupelny a usměje se na mě, taky se usměju, on si vezme nějaký věci a pak společně vyjdeme ze dveří, předtím než jsme vyšli mě ale Kid ještě donutil si vzít mikynu, černou samozdřejmě. Na chotbě se potkáme s ostatníma a pak někam jdeme, tam někam dojdeme a tam je Hiroki, Nick, Aimi, Aki, víly ve svojí pravý podobě, tim myslim to jak sou malý, a ty neznámí, stoupnem si a kouknem se na ně, dvě holky a tři kluci, spíě chlapy bych řekla jak sou namakaný a mě se vůbec nelíběj. ,,Tak... můžeme vyrazit,“ řekne Nick, podle jeho pohledu poznám že není moc štastnej z toho že snáma de tamta 5tka.